Mongolsko - květen 2016
Přípravy
Začátek výletu do Mongolska začíná na ambasádě, kde je nutné požádat o vízum. Je to jednoduchá záležitost, stačí tam zajít, předat papíry, zaplatit 60 EUR a za týden si dojít pro víza. Na dvorku hraje z autorádia mongolská hudba, vítá mě perfektní češtinou nějaký Mongol a trochu mi přijde, že si mě plete s českým velvyslancem, protože se mi div neklaní, ale to budou asi jen všeobecné diplomatické způsoby. Interiér vypadá trochu jako v zimním paláci císaře Bogd Khan v Ulaanbaataru, který navštívíme na konci naší cesty.
Neděle 8.5.
V 7 ráno přistáváme na letišti v Ulaanbaataru. Při přistávání si můžeme prohlédnotu typické mongolské NIC - travnaté kopečeky široko daleko, výjimečně se někde objeví jurta nebo nějaké stádo zvířat. Tráva je zatím taková hnědo šedivá, ale prý se to v létě hezky zazelená.Letiště je mnohem menší, než jsme čekali a ráno tam je úplně prázdno. Ptáme se nějaké Mongolky, jestli tu jede nějaký autobus, který jsme si předem našli, ale podle ní v neděli nic nejezdí, tak se necháváme ukecat od taxikáře, že nás vezme za 15 USD do centra. usmlouvali jsme to z 20, ale asi by to šlo usmlouvat i na 10, ale po cestě se ještě stavíme v bance, protože nemá na vrácení na naši stodolarovku, takže si to trochu vykompenzujeme. On si to chce pro změnu kompenzovat při placení, kdy nám tvrdí, že kurz je úplně jiný než ve skutečnosti, ale pokus to byl z jeho strany neúspěšný...
Výměna peněz je taky zajímavá. Čekal jsem chvíli u okýnka, než se tam objeví zaměstnankyně banky, která tam po chvíli nakráčela s dvěma papírovými taškami plnými bankovek. Okýnko je ovšem trochu nadsazený termín, byl to v podstatě takový bar s asi půl metru vysokým sklem, takže dostat se k těm jejím taškám by nebyl takový problém. Podobnou scénu zažijeme, když měníme později větší obnost, s tím rozdílem, že tam není už ani to sklo. No prostě asi bezpečná země. Možná je to ale spíš tím, že kdyby si chtěl zloděj přijít na větší peníze, tak si bude muset vzít dost velikou krosnu.
Každopádně po výměně peněz jsou s nás milionáři. Odpoledne se jdeme potkat s naším průvodcem a nakoupit na trh, kde necháme 165 770 MNT (tj. cca 2000 CZK), takže se naše miliony začínají ztenčovat. No ale jako zásoby na 10 dnů pro 3 lidi to není špatné. Dále nás snídaně a svačina stála 14 360 MNT a večeře ve fast foodu 12100 MNT.
Ubytování můžeme doporučit Mongolian Steppe Guesthouse, za 14 USD jsme dostali (asi nedopatřením), celý apartmán.
Pondělí 9.5.
Ráno vyrážíme na sever z Ulaanbaataru, stavíme ve městě Darkhan na oběd (28000 MNT), po cestě kupujeme mražené maso, musli apod. (48460 MNT). Jak později zjišťujeme, maso je důležitá věc součást Mongolského jídelníčku, náš průvodce si bez něj vůbec nedokáže představit jídlo, máme pocit, že by ho jedl i k snídani. Jelikož je Mongolsko moderní země, po cestě nás nemine Péage, jsou tu normální mýtné budky se závorou, u jedné platíme 1000MNT a u druhé 500MNT, asi nás to zruinuje.Odpoledne sjíždíme z asfaltové cesty a jedeme asi 20 km stepí až ke klášteru Amarbaysgalant Khiid (Khiid = klášter). V jeho vnitřku je takový kamenná pyramida, do které má člověk vlézt, uvnitř se třikrát otočit kolem dokola a zase vylézt, už si nepamatuju důvod, ale bylo to něco jako že budu žít šťastně až do smrti (neřekli ale, kdy nastane). Pro průměrně vzrostlého Evropana to bylo dost natěsno, skoro jsem si myslel, že si to vymýšlí, aby se pak mohli smát turistům, ale po mně tam vlezla nějaká starší Mongolka, tak to tu asi dělají běžně.
Táboříme asi kilometr od kláštera u říčky, před večeří si dáváme ještě procházku po okolních kopečcích a lesem. Les tu má jednu velkou výhodu a to že v něm není žádná vegetace na zemi, ve kterém to vypadá jako v nějaké starší počítačové hře, kdy si ještě tolik nehráli s detaily, takže lesem tu jde chodit úplně libovolně kudy se vám zachce.
Večer zjišťujeme, že benzínový vařič je skvělá věc, ale na delší výlet se hodí si vzít s sebou i sadu na čištění, jinak ho taky můžete s sebou vozit zbytečně.
http://www.wikiloc.com/wikiloc/view.do?id=14866504
Úterý 10.5.
Míříme směrem na západ, zastavujeme v Erdenetu, kde doplňujeme zásoby, mezi zajímavé položky patří prkýnko (3500MNT), půl kila cukru (300MNT) - samozřejme odváženého do igeliťáku na trhu, 2x Pringles (7000MNT) a především asi 2kg masa (19600 MNT), které jsme koupili na trhu rozhodně neodpovídajícímu evropským hygienickým standardům, maso tam prostě leželo na stolech bez chlazení. Prý se během dne všechno prodá, ale věřte tomu. Navíc pochybuju, že ty stoly večer někdo umyje a zápach tomu nasvědčoval.Na oběd zastavujeme a dáváme si 12ks knedlíků s čajem za 10800 MNT. Je to opravdu knedlík podobný našemu plněnému, jen se dělá v páře, je větší a má o dost větší poměr masa než těsta. Samozřejmě je plněný prorostlým skopovým. Nakonec jsme knedlíky snědli poměrem 6:6, nechápu, jak toho mohl náš průvodce sníst tolik kolik my dva dohromady, já byl fakt přecpaný. Asi měl absťák po masu:)
Poté zastavujeme na sopce Uran Togoo, což je ne úplně malý vulkán uprostřed planiny. V plánu máme spát v jurtě u nomádů, takže se za nimi vydáváme, ovšem průvodci přijde jako dobrý nápad zkusit novou zkratku. Paní u jurty se tváří, jako že to není úplně dobrý nápad, my jí sice nerozumíme ani slovo, ale výraz a gesta jsou dost vypovídající. Po dvou kilometrech se ukáže, že paní měla pravdu, když zapadáme do bahna, naštěstí náš průvodce není zjevně až tak dobrý řidič, takže jsme nezapadli třeba až za 10km. Vydáváme se tedy pěšky k nejbližší jurtě pro pomoc.
Tam čekáme na týpka, který přijede s jeepem, výhodou ovšem je, že i když sněží a prší, my pohodlně čekáme v jurtě, ve které se s námi hřejí dvě jednodenní kozy a mongolské dítě, které má hroznou radost, že si s námi může hrát. Vůbec mu nevadí, že si nerozumíme ani slovo. Za záchranu auta nakonec platíme 25000 MNT a věnujeme rodince nějaké sladkosti a jídlo, což je prý u nomádů oblíbené, protože např. těstoviny nebo brambory se jim těžko shánějí, zato masa mají ze svých zvířat asi dost. Dozvídáme se, že tato rodinka žila několik let v Rakousku, kde pracovala, ale rozhodla se vrátit domů k nomádskému způsobu života. Zjevně si za vydělané peníze koupili jurtu a stádo zvířat.
Vzhledem k menšímu zpoždění dorážíme k domluveným nomádům až v půl jedné v noci, dostáváme na uvítání slaný čaj s mlékem (to tu pijí úplně běžně) a nudle s masem, které se sypají do čaje (bez mléka).
http://www.wikiloc.com/wikiloc/view.do?id=14866604
Středa 11.5.
Naštěstí jsme v jurtě přespali na vlastní karimatce a ve vlastním spacáku, postele jsou totiž plně obsazené, na jedné spí matka s mladším dítětem, na druhé spí dcera s přítelem. Prý až se ožení, tak jim postaví vlastní jurtu, do té doby jsou pod dohledem:) Otec spí na dece na zemi, asi se nastěhuje zpět k matce až odroste i starší dítě. K snídani dostáváme čaj s mlékem (na naši počest nám ho neosolili) a něco mezi palačinkou a langošem. Veškeré vaření probíhá na kamnech uprostřed místnosti, místo hrnce odklopí kruhový tál a místo něj vloží něco jako kovový škopek, ve kterém vaří / smaží úplně všechno.
Po snídani se tam totiž objeví maso, které jsme den předtím koupili a vsadím se, že hned poté tam udělali čas. Maso na mongolský způsob je nějakou dobu (důkladně osolené) smaženo / dušeno ve vlastní šťávě a když se dostatečně vyškvaří veškerý omastek, maso se napěchuje do nějaké nádoby, teď možná někomu dojde, proč jsme kupovali Pringles a takto prý vydrží dlouho. Je pravda, že bez následků jsme ho jedli několik následujících dní, ale ke konci už jsme se neodvážili, i když maso nijak nezapáchalo.
K obědu dostáváme nudlovou polévku s masem, která se liší od včerejšího čaje s nudlemi asi jen tím, že jsou ty nudle zality pouze horkou vodou. Děláme si společnou fotku a míříme dál. Stavíme v Moronu, kde kupujeme 46.15 litrů za 90000 MNT, litr tu stojí 1900 MNT za litr, zde totiž cena benzínu stoupá úměrně se vzdáleností od hlavního města a také od asfaltové silnice. Stav tachometru 137 614 (521 km od Erdenetu). Dále kupujeme kufříkový plynový vařič za 44000 MNT a 4 bomby (2100 / ks). Také nám to přišlo moc, ale ten plyn v nich není vůbec natlakován. (Mimochodem, vařič jsme si s sebou do Prahy nevzali, asi by se nevešel do letadla).
Dojíždíme ještě k jezeru Khovsgol, kde rychle vaříme večeři a ještě rychleji zalézáme do stanu, protože je taková zima, že vařič téměř nehoří. Noční teplotu odhadujeme na cca -10 vzhledem k předpovědi počasí a zmrzlé lahvi ve stanu. Předělové vybavení včetně fleece vložek do spacáku a veškerého zimního oblečení, které jsme si vzali s sebou, byl opravdu dobrý nápad, využili jsme úplně všechno.
Čtvrtek 12.5.
Vyrážíme na výlet, nejdříve okolo jezera, které je totálně zamrzlé, prý roztaje až na léto a ani tehdy není moc na koupání. Na druhou stranu je ale voda výborně čistá a pitná, což asi v létě, až tam najedou turisti, přestane platit. Jezero obsahuje asi 1% světové zásoby pitné vody a je to takový menší bráška Bajkalského jezera. Potkáváme dva týpky na koních, jeden je Korejský turista a druhý Mongolský průvodce, ten má zjevně hroznou radost, že někoho potkal, asi to tu v tuto dobu není úplně běžné, my už také žádné další turisty nepotkali.
Vydáváme se od jezera směrem na okolní kopce, sice tam nejsou žádné turistické trasy, ale lesy jsou tu tak snadno prostupné, že si prostě vybíráme trasu, kterou chceme jít a jdeme (vhodné jsou vyschlá koryta řeky apod.), postupně se dostáváme nad hranici lesa a stoupáme po trávě a pak částečně sutí na nejvyšší horu v okolí. Děláme si pár fotek a panorama jezera (je tak velké, že není vidět jeho severní část) a pak míříme z vrcholu pryč, fouká tu tak, že musím Evu držet, aby neulétla. Nebyli jsme ale jediní blázni, co sem šli, na kopci je postavené závětří z kamenů a vrcholová tyč.
Vyzvedáváme si průvodce v jurtě jeho známých a táboříme na stejném místě jako včera.
http://www.wikiloc.com/wikiloc/view.do?id=14866639
Pátek 13.5.
Dopoledne opět tankujeme v Moronu (137 875km, 21l, 41 000 MNT), 260km od posledního tankování. Nakupujeme zásoby na další dny, pojedem teď trochu větší divočinou (30700 MNT). Celý den trávíme v autě, ujeli jsme cca 400km za 12 hodin čistého času jízdy, velká část cesty totiž vedla mimo asfalt, a tak byla zábava sledovat okolní měnící se krajinu. Zajímavým bodem je horský průsmyk Solongotii Davaa, kde chytneme sněhovou bouři. Dále nějaké pravěké pohřebiště. To je několik šutrů srovnaných do kruhu a uprostřed mohylka, ale vzhledem k tomu, že se tu všichni tváří, že Mongolská historie = Čigischán, tak je hezké vidět i něco jiného.
Původně jsme chtěli tábořit po menší vzdálenosti, ale rozhodujeme se dojet až do Tariatu, kde je něco, co bychom nazvali zájezdním hostincem - objednáte si tam jídlo a můžete přespat na "posteli" - prostě taková velká plocha pokrytá koberci / dekami. Už jsme asi zvyklí, tak nám to vůbec nevadí, prostě si tam ve spacáku lehneme :) K večeři si dáváme Tsuivan, což je mongolské jídlo, které jsme si docela oblíbili, v podstatě se jedná o nudle se zeleninou a masem.
Během dne jsme měli šanci diskutovat o mongolské hudbě, můžeme doporučit mongolský rap - skupina Puujinbayaraa a pak několik nesouvislých poznámek: Xaranga - Ene Boldu, Manan; Shuuder-Ts, Chamdaa Du, Shiunee, Boroo - třeba se pod tím dá něco vygooglit :)
Sobota 14.5.
Ráno vyrážíme na sopku Khorgo Uul (Uul = sopka), která je ještě o něco větší než sopka předchozí, do kráteru se vlézt nedá, ale procházka po jeho obvodu stojí za to. Po cestě zpět potkáváme nějakou francouzsku, která se na několik dnů vydala po vlastní ose. Dozvídame se, že stopovat se tu dá, ale možná to je ještě dražší, než si najmout řidiče na celou dobu, všichni si prý rádi řeknou o slušné peníze, zvláště v lokalitách, kde je malý provoz.
Během našeho výletu šel průvodce shánět novou pneumatiku, kterou totálně oddělal na včerejších cestách, to se mu sice podařilo, ale musel se smířit s pneumatikou menšího poloměru. No tady to nikoho nepřekvapí. Po cestě sjíždíme ze silnice ke kaňonu, ten není z dálky vůbec vidět, člověk musí přijít až k němu, aby viděl, že najednou je do stepi díra dolů, ve které teče řeka Chuluut.
Další zastávka je Taikhar Chuluu, prostě kus velké skály uprostřed pláně, zjevně jí tam nechali mimozemšťani, jinak nechápeme, jak se tam mohla dostat. Pokud chceme mít štěstí, musíme přehodit kámen přes skálu, to se nám samozřejmě nedaří. Jsme rádi, že jsme tu mimo sezónu a míjíme se jen s malou skupinkou místňáků a nikoli se záplavou šutrů z druhé strany skály. Táboříme u nedaleké řeky, počasí se značně vylepšilo, v noci je dokonce i relativně teplo (tzn. neoblékli jsme na sebe veškeré oblečení).
http://www.wikiloc.com/wikiloc/view.do?id=14866753
Neděle 15.5.
Pokračujeme do Tsetserlegu, kde se vydáváme na Galdan Zuu Khiid a poté se chceme stavit i v muzeu, to je ale bohužel zavřené. Podaří se nám aspoň podívat do jeho nádvoří (je to asi část toho chrámu), hezky opravený a nabarvený. Z cedulky se dozvídáme, že rekonstrukci platí Monako. Tankujeme (43l, 76000 MNT, 138 393), 1770MNT / litr - HA, už jsme blíž civilizaci. Dále dokupujeme jídlo za 15 700 MNT.
Poté míříme na nedaleký kopec, kde probíhá nějaká budhistická slavnost, kam odjela půlka města autem (bez ohledu na výšku podvozku auta a ano, nevedla tam normální cesta). Tato slavnost se vyznačuje tím, že lidé vylévají mléko do vzduchu, rozhazují chleba a bonbony. To samozřejmě přilákalo veškeré místní ptactvo, takže si připadáme jak v hororu Ptáci.
Večer dorážíme do resortu (!) Tsenkher Hot Springs, kde máme zamluvené ubytování a mají tu mít vyhřívané bazénky. Mají tu jeden vyhřívaný bazének, do kterého teče něčím jako hasičskou hadicí teplá voda přivedená z pramene. Termoregulace probíhá tak, že se napustí bazének a pak se čeká, než vychladne na přijatelnou teplotu, pak se postupně upouští a připouští voda, aby byla teplota příjemná.
Takže poté, co se převlékneme do plavek, zjištujeme, že je voda příliš horká a tak jdeme ještě na procházku k prameni. Zjišťujeme, že před 2000 lety měli Římané vedení vody vyřešeno na lepší úrovni. Zde vede od pramene divoká změť trubek nejrůznějších velikostí a materiálů, každý resort si prostě natáhne svoji trubku neuvěřitelně bastlicím způsobem, že bych se styděl, kdybych něco takového předvedl.
Po návratu z procházky je voda už celkem příjemná, tak v ní trávíme zbytek dne s přestávkou na večeři. Abych ještě vysvětlil, co znamená resort, tak se jedná o dřevěný dům (asi ve stylu alpského srubu), ten je ovšem také neuvěřitelně zbastlený, díky přísunu teplé vody si zařídili topení, bohužel jim nedošlo, že když se napustí vodou, tak hřebíčky, kterými ho přitloukli do dřevěnné stěny to trochu nezvládly a topení se posadilo na zem. Případně na plastovou trubku, kterou vede voda do dalšího topení. Trubky tu také vedou celkem zajímavě, jednu jsem objevil pod kobercem, když jsem se divil, co to je za hrbol, o který jsem zakopl.
Zbytek resortu jsou postavené jurty okolo domu, mezi kterými se pasou krávy. Ostatní resorty vypadají podobně, jen většinou mají jen jurty a nějakou budovu s restaurací. Zjišťujeme, že provozní resortu žila nějakou dobu v Praze, kde pracovala po hotelích a restauracích. Pamatuje si základní fráze jako dobrý den, nashledanou apod. Nějaké české slovo jí přišlo strašně vtipné, ale nemůžeme si vzpomenout, jaké to bylo :)
Pondělí 16.5.
Ráno se ještě na chvíli nakládáme do bazénu a pak vyrážíme, skoro při odjezdu potkáváme 2 Rakušáky, kteří cestují už 5 let (a ještě 2 plánují) v náklaďáku přestavěném na obytný vůz. Žere jim to 25 na 100, ale to je ještě dobré, jejich kamarádovi to prý žere 50. Zato ale nemusí řešit ubytování a asi projedou úplně všude.
Další zastávka je klášter Tovkhon Khiid, na který se musí nejdříve jít asi 2km kus do kopce a na jeho vrcholu je ve skalách postaven klášter. Žije tam asi 7 mnichů. Potkáváme Američana ze Seattlu, který má trošku problém s horolezeckou částí na vyhlídku u kláštera. Dozvídáme se od něj, že v Americe rozjel byznys s ponožkama z vlny z jaka, tak šel asi trochu obhlédnout, jak že ta vlna vypadá, dokud ještě běhá po stepi. Zjevně mu to docela vynáší, protože má s sebou průvodce i řidiče, kteří vypadají, že si neřekli o málo peněz.
http://www.wikiloc.com/wikiloc/view.do?id=14866857
Úterý 17.5.
Navštěvujeme vodopád Orkhon Khurkhee, asi největší vodopád v Mongolsku, v zimě prý zamrzá a po ledu se dá krásně horolezit. Po cestě brodíme řeku, kde se nám daří najet na šutr a urvat plastový bok z auta, plast se ale daří z řeky vylovit a lepíme ho kobercovkou na střechu. Dále míříme na Kharkhorin, dříve Karakorum (po cestě opět platíme mýtné 1000), ze středověkého města ale už nic nezbylo, vše zajímavé je ale možné prohlédnout v místním muzeu (8000MNT / osoba + 10000MNT / focení). Mají tam model Karakorumu, v porovnání se starověkým Římem nám to ale připadá jako vesnice.
Další dominantou je klášter Erdene Zuu, který byl téměř zlikvidován s nástupem komunismu, i tak tu ale zbylo 108 stup, obvodové zdi a pár budov. Další "dominantou" je "penis rock", opomíjená v turistických průvodcích, ale oblíbená mezi místními. Asi netřeba více komentovat
Večer stavíme v hospodě, jinak by náš průvodce asi zemřel na nedostatek masa, my jsme ale málem zemřeli na přebytek masa skopového (15600 MNT). Táboříme vedle pouště Mongol Els (Elsen-Tasarkhai Dunes), zajímavé je, že v podstatě táboříme vedle velké písečné duny na takové suchuodolné trávě, ale o sto metrů dál je bažina s kvákajícími žábami, prostě různé podnebné podmínky na dosah ruky.
Středa 18.5.
Ráno si děláme procházku po dunách, potkáváme kosti těch, co zemřeli na poušti a několik ještěrek. Velbloudy jsme žádné nepotkali, ti jsou nejspíše za příplatek. Stav tachometru 138 980 (581 od minule), tankujeme 75000MNT, 47l, 1590MNT/l a 4600 za kapalinu do ostřikovačů. Před Ulaanbaatarem nakupujeme zásoby za 46500 MNT na náš dvoudenní výlet do parku Terejl, loučíme se s průvodcem a jdeme hledat autobus do Nalaikhu. Daří se nám to pomocí rukou, nohou a Lonely Planetu, kde je název městečka napsán jak v latince, tak azbuce. S místními si sice nerozumíme ani slovo, ale všichni nám ochotně pomohou. Za autobus platíme 1000MNT / 2 osoby, poté přestupujeme na druhý za stejnou cenu. Asi nejlevnější doprava, co jsme tu měli.
Do města Nalaikh dorážíme po odjezdu posledního busu, což se dozvídáme od nějakého strejdy, kterého se ptáme, kde je zastávka. Když se ho tedy ptáme, kde se dá sehnat nějaké taxi, naznačuje nám, že on nás vezme, kam chceme. Dohadujeme se na ceně 25 000 MNT, veze nás asi 30km, takže to je docela v pohodě. Vyrážíme z Terejl Village směrem k řece, kde plánujeme tábořit, v dálce se ale prohánějí nějací divocí psi, tak to radši obracíme do kopce a táboříme kus nad vesnicí.
http://www.wikiloc.com/wikiloc/view.do?id=14866917
Čtvrtek 19.5.
Vyrážíme z vesnice směrem na jih, nezapomeneme si samozřejmě koupit zmrzlinu, za vesnicí v lese zaháníme nějakého psa, kterého si opravdu nechceme přivlastnit a míříme na kopec. Jako všude jinde tu nejdou žádné turistické značky, tak jdeme podle mapy tak, abychom lezli údolím, kudy občas teče potok. Občas narazíme na něco, co by mohla být cesta, ale spíše se jedná o nějaké náhodně vzniklé pěšiny.
Každopádně nepotkáváme za celý den vůbec nikoho, odpoledne dolezeme na hřeben a pokračujeme dál, procházíme vypáleným lesem a najednou se před námi otevírá pohled na rozsáhlé údolí, které je oblíbenou dovolenkovou destinací, plné jurt, kempů a domů. My jsme na skále nad klášterem (později zjišťujeme, že to není klášter, ale meditační centrum), rozhodujeme se ještě slézt dolů, nahoře dost fouká, takže nalézáme místo na táboření hned vedle meditačního centra, skryti za keřem na místě, kde zjevně kdysi stála jurta.
Pátek 20.5.
Ráno vstáváme a prohlížíme si meditační centrum, dozvídáme se spoustu budhistických mouder jako třeba "A senile old person cannot do much, so do good while you are still young", nebo "Do not use your precious human body only to just digest and urine". Poté pokračujeme dál, abychom se podívali na skálu, kterou nazývají Turtle rock. Musíme uznat, že opravdu jako želva z jedné strany vypadá. Poté míříme k silnici stopnout si autobus, který by tu měl každé 2 hodiny jezdit, u silnice ještě potkáváme dinosaury (nějaký blázen je tu postavil asi pro nalákání turistů). Autobus si nestopujeme, protože nám zastavují nějací kluci a rádi nás svezou, platili jsme ale ovšem asi 10000 MNT, zjevně mají radost, jaký udělali skvělý deal.
V Nalaikhu si stopujeme nějakýho dalšího týpka, aby nás dovezl k obří soše Čingischána, kterou někoho napadlo postavit uprostřed stepi, místo aby byla nějak rozumně ve městě. Platíme 30000 MNT a jsme dohodnuti, že nás vyzvedne za hodinu a doveze nás zpět. Zjevně se na nás ale vykašlal, tak se nám po chvíli daří stopnout nějakou rodinku, která se už tak stěží vejde do auta, ale zjevně si ráda přivydělá, takže se nacpeme do auta i s batohama.
Jak už jsme si všimli, postavení ženy ve společnosti je tu jiné než ve zbytku světa, řídí totiž žena, a když chceme zaplatit chlápkovi, protože jeho žena sedí za volantem, ukazuje na manželku, že máme zaplatit jí až zastavím :) On se stará o nejmladší dcerku, která sedí nalepená na předním skle na místě, kde by asi měl být airbag. Cesta nás stojí asi 15000 MNT, chtějí nás sice vzít až do Ulaanbaataru, ale to několikrát odmítáme, protože chceme jet autobusem za příjemných 1000MNT / 2 osoby.
http://www.wikiloc.com/wikiloc/view.do?id=14866962
Sobota 21.5.
Vyrážíme na výlet po Ulaanbaataru, nejdříve navštěvujeme Gandan Khiid, abychom zkompletovali sbírku Mongolských klášterů. Dále navštěvujeme národní muzeum a Zimní palác (of the Bogd Khan). Jako poslední monument nám chybí Zaisan Memorial, což je betonový socialistický pomník asi sovětským vojákům na vrcholu kopce nad městem, vedou tam schody a spousta lidí tam vyráží o víkendu na procházku, turisté jsou tu rozhodně v menšině.
Pod kopcem je ještě tank z druhé světové války, který projel celou Evropu. Celý den se dopravujeme po městě jako profíci pomocí MHD, občas se nám tedy podaří zajet někam, kam nechceme, ale to k tomu patří. My jsme se pohybovali pouze v širším centru města, ale prý je zajímavé navštívit Ger District, tedy čtvrť jurt, která se rozkládá vlastně okolo celého města. Na to ale chce mít asi nějakého místního, který vás vezme na dobrá místa.
Neděle 22.5.
Ráno jedeme na letiště a a letíme domů :)
