Omán - leden 2017

zatím to budu používat trochu jako poznámkový blok


Road trip autem z Dubaje až na jich do Salalah, vč. exklávy na poloostrově Musandam. Pokud jsme se nesnažili dostat do horských vesniček, je všude krásný hladký asfalt, tj. nemusí být terénní auto (jako ve většině zemí světa je i zde tempo výstavby dálnic podstatně rychlejsí než v ČR). Bohužel se platí vysoké povinné ručení. Litr benzínu stál kolem 14 Kč. Dacia Duster ne čtyřkolka vyšla na 15 dní na 55000Kč. Většinou jsme spali na piknikovištích pod stanem.

Domlouvání se
V Ománu mluví všichni anglicky. Protože asi 2/3 obyvatel jsou z indického subkontinentu, potřebují se s nimi starousedlíci a Filipínci nějak domluvit. Horší je to, že ti Indové mluví indickou angličtinou a ta je dost špatně srozumitelná. 95% veškerých cedulí a dopravních značek je dvojjazyčně (arabsky-anglicky). Obchody mají asi povinně vývěs i v angličtině.

Jídlo
Jídla v hospodách se pohybují od riálu, častěji od 1,5 do 2 a něco, tj. lze se najíst průměrně od cca 80 do 150 Kč. K objednanému jídlu je zpravidla v ceně nějaký salát, což jsou v lednu hlavně okurky a cibule, nějaké rajče a pak dle invence hospody i nějaká další zelenina, dále pak bývá součástí i humus. Rýže se přidává dokud ji zákazníci zvládají do sebe tlačit. Skoro všechny hospody mají indo/pákistánci, nejčastějšími jídly jsou proto Birioni a Daal, tedy rýže a čočka/fazole. Dalšími nejčastějšími hospodami jsou afghánské a jemenské, viděli jsme i turecké. Arabské se nedají v podstatě najít.
Skoro v každém sídle je nějaký obchod "Sale of food stuff L.L.C.", kde se dá pořídit voda, zpravidla i chleba, sušenky, rýže a různé další, zejména trvanlivé potraviny. Zpravidla mají i chlebové placky, třeba čtvrt kila za 100 bajzů, tedy asi 7 Kč. Zdá se, že jsou posedlí tavenými sýry, všude koupíte Veselou krávu. Dobré jsou pak krámy s ovocem a zeleninou, kde seženete třeba zralé papáji a všechno možné. Hlavně v supermarketech je to globalizace na n-tou, máte tam vedle sebe ovoce a zeleninu z Francie, USA, Brazílie, JAR i Austrálie, maso z Argentiny a Nového Zélandu, sýry u Polska a Maďarska....

Nakupování
V kamenných obchodech menšího rozsahu jsou občas na zboží vylepeny i cenovky, i bez nich jsou ale ceny pevné a nesmlouvá se, ani na trhu se moc nesmlouvá, leda na bazaru pro turisty v Maskatu. V supermarketech jsou všude cenovky.
Omán nemá ovšem mnoho tradičních suvenýrů, vozí se nejčastěji kadidlo. Dobré jsou datle, levná jsou koření všeho druhu a exotické dřusy z Asie a Afriky. Zajímavým suvenýrem je arabská káva míchaná rovnou s koriandrem.

Nocleh, kempování
Ubytovací služby jsou poměrně drahé. Země ovšem patří Sultánovi a Sultánovi nevadí, že mu na ní někdo spí. Stanovat se tak dá všude, nejlepší jsou za tím účelem piknikovací místa. Ománci, pokud nesedí u televize, mají jediného venkovního koníčka a to je dělání pikniků. Za tím účelem jsou celkem často v pouštích, u pláží či jinde v přírodě, ale i ve městech budovány piknikovací areály. Ty jsou ohrazené plotem a mají bránu, aby tam nechodili kálet velbloudi. Uvnitř jsou vydlážděné cestičky, často je tam i nějaký keř, strom nebo více keřů a třeba i květiny. Tráva tam není, to je moc luxusní věc. V lepších je místo trávy nasypán kačírek, v horších je jen udupaná zemina, co tam byla. V každém takovém areálu je mužská a ženská mešita a taky záchody, což v Ománu snad vždy znamená vodovodní vodu. Skoro vždy je tam také vodomat s přídavným filtrem, někdy i s chlazením, takže voda je dobrá. Tato piknikoviště mají někdy správce, ale tomu to taky nevadí. Piknikující Ománci často podarují turisty jídlem či ovocem (třeba igelitkou plnou francouzských jablek nebo velkým tácem Birioni).

Veřejné záchody a vodomaty jsou i na spoustě jiných míst, třeba i v palemériích. Nikomu nevadí, když turisti chodí na záchody u mešit a záchody má každá mešita.

O zemi
Sultanát Oman je absolutní monarchie a nehraje si na žádnou demokracii. Sultán ale, pokud mu ještě zdraví dovolí, jezdí s karavanou a pořádá setkání s různými kmenovými vůdci a celými kmeny, obrázky z těchto setkání jsou čas od času někde vidět. Sultán jmenuje ministry a má snad i nějaký volený poradní sbor, ale hlavní slovo o všem má on. Patří mu většina půdy a všechna ropa, obyvatelům ale žádnou paušální rentu nevyplácí. Vypadalo to, že Sultána mají rádi. V nadpoloviční většině všech krámů a hospod je pověšena fotografie Sultána, méně často ve vojenské uniformě, častěji v různých slavnostních pláštích nebo sedící na trůně. Občas i s nějakým nápisem, takže to někdy že stát je sultán, jako za Ludvíka XIV. Sultán vládne osvíceně, staví školy, nemocnice, silnice, tělocvičny, nová města apod. Manifestací obdivu k Sultánovi a oslavou pokroku země jsou Národní dny, kdy se velkolepě slaví a k té příležitosti se otevírají různé stavby a instituce. Ke každému pátemu Národnímu dni taky vychází nová podoba některé bankovky, na které je to pak napsané.

Nezaměnitelným rysem jsou nádrže na vodu na všech domech. Protože většina domů má cimbuří, dělají se s cimbuřím i tyto bílé kulaté plastové sudy s objemem kolem 2000l. Místo vodovodu rozváží na většině míst pitnou vodu modré cisterny. Žluté cisterny pak vozí vodu odpadní. Plničky cisteren jsou charakteristickou infrastrukturou kolem silnic, někdy jsou u nich i vodojemy ve tvaru starobylých věží. I přesto, že je v zemi pár potoků v horách a někde se odsoluje mořská, je většina voda fosilní z vrtů. Hladina spodní vody je cca 30 metrů pod povrchem, což je vidět v různých krasových propastech.

Charakteristickou stavbou na území v horách a pod nimi jsou zavlažovací kanály faladž (též faláže, množné číslo je správně "aflaž", jeden je "faladž"). Jsou to dnes již betonová koryta rozvádějící vodu z horských vodotečí do palmérií. Políčka jsou zpravidla pod palmami, další časté plodiny jsou pak banánovníky a papájovníky. Jsou zapsané v UNESCU.

Na každém rohu je také nějaká pevnost, hrad nebo aspoň strážní věž. Mnoho z nich je zpřístupněných a v některých jsou fakt pěkné expozice. Jiné jsou zase sice prázdné, ale zato rozlehlé, což taky udělá dojem. Vstupné všude bylo za 500 bajzů, tedy za nějakých 35 Kč.

V mnoha ohledech je způsob života takový americký - všichni jezdí velkými auty, bydlí v domku v rezidenčních čtvrtích, moc nestrkají nos do toho, co dělají ostatní, jsou silně vlastenecky založení. Města a vesnice jsou široce založená, aby se všude vešla ta auta a všude se také autem jezdí. Přesto ale země nepřišla o orientální exotiku, původní Ománci např. chodí v bílých nočních košilích a miskovitých čapkách. Tím se snadno na hranicích poznají od Emiráťaný, kteří na hlavě nosí hadr stažený špagátem na vázání velbloudů.

Existují Ománci kteří značí turistické trasy v horách, protože ve světě se tak dělá.
There are no comments on this page.